Naše hranice jsou přesně tam, kam si je my sami položíme. 

Toužíš být sportovcem s vytrénovaným tělem nebo toužíš po tom umět hrát na housle nebo být muzikantem s kapelou? Nebo toužíš být nejlepší v tom co děláš?

Vše je přeci možné, cokoli co si dokážeš představit. Nesmíš si dávat své hranice před svůj cíl, pak toho totiž nemůžeš dosáhnout. A co to znamená, že si dáváš hranice před svůj cíl? Jsou to přesně ty myšlenky, ano myšlenky, nemusí být vůbec vyřčeny nahlas, já nemůžu takto vypadat, protože jsem na to moc slabý, nemůžu hrát na housle, protože naučit se na ně hrát trvá moc dlouho, nemůžu mít vlastní kapelu, protože nemám dost peněz. Nemůžu být nejlepší protože... protože... protože... Lžeš sám sobě. Udělám to až... až někdy... udělej to teď! Není na to lepší čas, než teď!

Že jsi se narodil tak nebo onak nebo se ti v životě staly nějaké nepříjemnosti, a proto nemůžeš dělat to co bys chtěl? Nebo kvůli tomu nemůžeš dosáhnout čeho by jsi chtěl? Hranice leží tam, kam si je sám položíš. Můžeš dokázat cokoliv na světě. Každý můžeme. Ano, každý k tomu máme jiné podmínky, jiné okolnosti, někdo to má lehčí někdo těžší, někomu to půjde rychleji a druhému zase pomaleji, někdy to bude tvrdé, jindy to zase půjde samo, ale vždycky je cesta. A nejlepší na tom je, že právě ta cesta nám dává nejlepší podnět k růstu a učení se. Né nadarmo se říká, že cesta je cíl. A často se i stává, že po cestě zjistíme, že cíl za kterým jdeme, není vlastně to, co opravdu chceme. Ale bez vykročení bychom to nikdy nezjistili a jen bychom si snili. Takže, jestli po něčem opravdu toužíš, posuň své hranice, zboř je a postav o kus dál. A jdi!